Dnes už je osobnostní rozvoj pevnou součástí mnoha jezdeckých odvětví, tlak na zlepšení ze strany jezdce zná každý z nás. Pominu-li časté zmínění tohoto aspektu výcviku už od starých mistrů, všichni se asi shodneme na tom, že pokud se soustředíme na svůj vlastní výkon, kůň obvykle “dojde”.

 

Když jsem před sedmi lety začal pracovat ze země se svým prvním vlastním koněm, zoufale mi to nešlo a nechápal jsem, proč mi to nefunguje, když jsem to dělal podle instruktážních videí, kde to naprosto očividně fungovalo. Samozřejmě když dva dělají jedno, není to to samé a po shlédnutí videa z jedné takové lekce jsem začal chápat, že moje tělo si jaksi dělalo co chtělo, aniž bych o tom vědomě rozhodoval. Nahodilé, nesmyslné a zbytečné pohyby, které hřebce mátly, dováděly ho k ohromné frustraci a – jak to tak bývá – explozím emocí.

 

Dnes tu a tam pořád udělám chybu, ale většinou si jí záhy uvědomím podle reakce svého koně. O to zajímavější je sledovat ty, kteří se mnou trénují a prozatím na své tělo ještě nedávají tak velký pozor.

 

Jedním z nejčastějších problémů, který vidím, je třeba couvání před koněm. Člověk chce vyslat koně na kruh, ruku s lonží i bič má ve správné pozici, ale tělem se zaklání nebo po nenápadných malých krůčcích couvá od koně, který je obvykle příliš blízko. Kůň, pokud je například trochu více sebevědomý nebo dává přednost pomůcce celým tělem oproti rukám jako ten můj, ho poté následuje. A celá situace je nepochopená oběma, protože člověk vysílá navzájem si odporující signály.

 

Video je v tomto ohledu neocenitelný pomocník, rychle demystifikuje Vaše potíže pokud máte například porovnání s videem zkušeného trenéra.

 

Druhý, podobně závažný problém z mé praxe je ztráta myšlenky v půli věty. Člověk se pro něco rozhodne, začne na koně vysílat své požadavky a pak s nimi buď přestane bez dočkání se odpovídající reakce od koně nebo si to rozmyslí a začne chtít něco jiného. Abych tomuto předešel, rozmyslím si co přesně chci dělat, než se začnu vůbec pohybovat či měnit, co aktuálně dělám. V momentu, kdy se rozhodnu pro daný cvik, tak si na něj “dám zámek” (tzn. už nesmím změnit požadovaný cvik), poté teprve začnu s vysíláním informací vůči koni svým tělem a dalšími pomůckami, dokud nedostanu odpovídající reakci či reakci podobnou tomu, co chci, pokud se kůň učí nový cvik.

 

Mnoho trenéru využívá různé obdoby metody, kterou Sally Swift ve své knize popsala jako “vnitřní video”. Jde o stav, kdy myslíte na kýžený cvik, případně si ho přímo představíte jako film a teprve poté ho začnete požadovat.

 

Pokud nejsem schopný uklidnit svou mysl a soustředit se, obvykle vezmu své koně pouze na procházku na ruce a na pastvu. Není pochyb o tom, jak moc jsou koně schopni vnímat naše rozpoložení, obzvlášť máte-li temperamentní zvíře. Vyžadovat absolutní soustředění, nejsem-li ho sám schopný, by bylo nefér.

 

Očekávání jsem již mnohokrát zmínil v předchozích článcích jako svůj osobní zlozvyk. Například již zmíněné očekávání, že kůň bude dnes stejný, jako byl včera, nebo jaký byl předchozích několik týdnů či dokonce měsíců.

 

Je spousta dalších mentálních aspektů, které bych do tohoto článku mohl zahrnout, ostatně, na toto téma by mohla být celá kniha 😉 pokusil jsem se aspoň nastínit těch několik nejdůležitějších, se kterými jsem se potýkal a setkal.