V rámci horsemanshipu je v metodě od metody velmi odlišný způsob zřizování si pořádku co se osobního prostoru týče. Od velmi agresivních způsobů, kdy má kůň ze scény pocit, že ho člověk skutečně v příštím momentu úkladně zavraždí, až po neuvěřitelný klid a zenovou vyrovnanost s kořeny hluboko zapuštěnými do země, kdy kůň skáče jako jojo kolem, zatímco člověk stojí a vypadá krajně nezaujatě výstupem svého koňského partnera.

Hádám, že stejně jako ve všem ostatním velmi záleží na povaze člověka a temperamentu jeho koně, ostatně jako ve všem jiném. Dnes mohu říct, že energické řešení této otázky je konkrétně pro mého mimořádně citlivého a ohnivého Araba a mojí veskrze nevzrušivou povahu absolutně nevhodné řešení, přestože jsem byl schopný ho tímto způsobem mnohokrát “umlčet”. Toto “umlčení” sebou ale přineslo nutnost uhasit vzniklé emoce později a celá situace mi připadala zbytečně vyhrocená a především neefektivní pro nás oba. Kůň mě sice nevyzýval k poměření sil, ale tuhl a emoce se projevovaly ve zdánlivě nesouvisejících situacích, především v přehnané reaktivitě na pomůcky; při poslání na kruh rovnou nacválal z místa apod.

Citát, který vysvětluje nejlépe tuto látku, pronesla paní jménem Brené Brown, avšak rovnou na sebe řeknu, že jsem ho slyšel od Warwicka Schillera právě v kontextu s koňmi.
 
“Don’t shrink. Don’t puff up. Stand on your sacred ground.”

“Nestáhněte se. Nenafukujte se. Stůjte na svém posvátném místě.”

Lépe už to vyjádřit nejde. Pamatuji si, jak jsem se díval na videa a fotky Klause Ferdinanda Hempflinga, když pracoval se svými Španělskými hřebci a jak mě nejvíce na tom všem zarážel jeho absolutní klid a sebejistota, ať už hřebci proti němu dělali cokoliv.

Má dnešní praxe vypadá tak, že řeším vše s co nejmenším vnášením dalších (zbytečných) emocí do už tak emotivní situace pro koně, který si chce ujasnit, kdo v našem vztahu rozhoduje a kdo se jen veze. Abych si držel své “posvátné místo”, obvykle se rozkročím, což nejen, že mi znemožní bezmyšlenkovitě couvnout nebo třeba jít dopředu, ale vyšle to jasnou zprávu i koni samotnému; nemám v úmyslu se ze svého místa pohnout, jsi to ty, kdo bude muset ustoupit.

Já nikam nejdu.

Sám jsem tuto chybu dělal, viděl jsem jí na klinikách a dokonce jsem jí viděl i u světově proslavených horsemanů. Náš nevědomý pohyb je nevědomý pouze a jen pro nás, kůň o něm vždy ví a vnímá ho, protože pohyb, napětí a umístění těla je jeho primární způsob komunikace.

Pokud jsem tedy takto rozkročený a “zakořeněný” do země, jediné, co mám v té chvíli na mysli, je udržet si určitý rozestup od koně. V momentě, kdy se kůň přiblíží, byť i jen o půlu kopyta (někdy jsou těžce nenápadní), požádám ho klidně a mírně o ustoupení na původní vzdálenost. Jakmile kůň ustoupí, pomůcka pomine a jsem opět pasivní. V teorii se to zdá jako velmi snadné, v praxi už je to horší, zvlášť s koněm, který se tak úplně nechce vzdát vedení a řadu let mu narušení osobního prostoru procházelo.

Co oddělilo mé momenty úspěchu od momentů ne až tak úspěšných (kdy došlo k přehnané reakci od mého koně), byla intenzita pomůcky pro ustoupení. Aniž bych o tom dříve přemýšlel, rovnou jsem šel do vysoké intenzity a to (kupodivu, že ano jaksi) vyvolalo přehnanou reakci.

Navzdory velkým emocím od svého koňského parťáka tedy dnes reaguji velmi klidně a střídmě, o “odcouvnutí” žádám pomalu a jemně, na kýženou odpověď si počkám.

Nechci rychlou odpověď s rychle se pohybujícíma nohama. To je odpověď založená na instinktivní úrovni, kdy kůň nemyslí a neučí se, pouze reaguje.

Chci klidnou odpověď s pomalu se pohybujícíma nohama. To je odpověď založená na racionální úrovni, kdy kůň přemýšlí a učí se.

 

Pokud se Vám článek líbil, jsem moc rád, pokud ne, děkuji za Váš čas.

Zase příště!

-Alex