Aneb neschopný Phillipe Karl, zavrhnutá ikona Charlotte Dujardin, děsivý horsemanship a ospravedlněné modré jazyky.

I já jsem se nevyhnul ostré kritice jezdců a jejich zacházení s koňmi na světové i domácí úrovni. Kritizovat je velmi snadné, zde je jen pár příkladů z posledních let, které jsem vyslechl od profesionálních jezdců kolem mně:

“Philippe Karl s tím jeho ježděním s rukama bůh ví kde nebyl schopnej vyřešit kobylu, co chodila s hlavou nahoře, dost mi zklamal.” očekávat, že si jezdec poradí během jedné lekce s koněm, který byl xy let ježděn špatně, takže jde proti němu nejen zvyk, ale i špatné nasvalení… kritizující jezdec sám používá různé typy pomocných otěží na všech svých koních.

Pád ikony Charlotte Dujardin je výmluvný sám o sobě. Konala na videu správně? Ne. A nechci jí tady nijak hájit. Otázkou je, kolik kritizujících lidí někdy ve svém životě udělalo koni něco podobného. Kdo kdy zbil z frustrace koně? Například ikona laskavého přístupu Klaus Ferdinand Hempfling se k tomuto veřejně přiznal. I já se přiznám, že mi ujely nervy a dodnes si to vyčítám.

Války horsemanů, zaříkávačů a šamanů na našem domácím paloučku jsou už nedílnou součástí koňácké scény. Jeden přístup prosazuje to, druhý ono, hejtí se lidi co používají biče, nebo lidi, co se nenechají zabít útočícím koněm a plácnou ho za pokus o ohrožení jejich zdraví a života. Kdyby majitel koně nečekal, dokud se chování totálně nevymklo kontrole, nemusel by horseman koně plácnout. A ano, jde to řešit ve větším klidu, mimo vší pochybnost, ale ne každý majitel je ochotný čekat a platit horentní sumy za to, že ROKY budete s koněm trávit minimum času, aby se všechno dalo dohromady tak nějak spíš samovolně. Je super, když se takový majitel najde, ale většina by si ráda ještě na koni zajezdila, než umře stářím.

Možná by bylo fajn, kdyby se raději horsemani místo praní se na hromádce zaříkávačského hnoje spojili a postavili se proti skutečně ohavným praktikám. Třeba proti modrým jazykům vrcholové drezurní scény.

Co se mi týče, dnes si plně uvědomuji, že kritizovat z drezurní tribuny je třeba, ale třeba, ale moc to nepomáhá. Je to také důvod, proč jsem začal s YouTube kanálem, abych neseděl jen na zadku a blbě nekecal, protože to je snadné. Ale nabídnout jinou cestu, studovat, zkoušet, bádat, selhávat, padat a procházet si krok za krokem skrz frustrující bezmoc z nevědomosti k nějakému osvícení… to je těžké.

Ale je to potřeba.

Foto: Michaela Purnoch/Navaramafoto