JAK SE PLATÍ ZA CIT?

Při práci ve volnosti všechno vypadá naprosto idealisticky; kůň dělá vše bez jakéhokoliv řemení, zjevně dobrovolně a nejspíš s vidinou brzké odměny, člověk ho sotva postřehnutelnými gesty ovládá jako dirigent orchestr. Lajk by těžko hledal hezčí pohled a i mnoho na povrchu zatvrzelých starých koňáků ve skrytu duše touží, aby je jejich kůň miloval a poslouchal je, aniž by k tomu byl donucen mechanickým způsobem.
Každá mince má ale dvě strany a právě tou druhou stranou se musí za tuto idylku zaplatit. Ve volnosti pracuji teď nějakých deset let a společně s dalšími trenéry, kteří pracují stejným způsobem, jsme se shodli na několika úskalích, které tato práce přináší. Jaké to tedy jsou?

Aby člověk byl práce ve volnosti vůbec schopen, musí začít plně vnímat najednou celé své tělo a vědomě ho ovládat, zároveň také tělo koně a jeho signály s pokusy o komunikaci a na vrch těchto dvou už tak těžkých procesů pracuje v dynamickém a stále se měnícím prostředí, kdy musí reagovat na neustále se měnící pozici a stav mysli koně akurátním způsobem. V takové chvíli se obyčejně již více zkušený koňák dostává do absolutního soustředění, které je – řekl bych – nedaleko stavu tranzu. A ač pro člověka i koně je takový stav velmi příjemný, stejně jako je vyhledávaný dětmi při pohroužení do hry, při jeho násilném přerušení máte pocit, jako kdyby vás někdo probudil z hlubokého spánku hlasitým zvukem nebo na vás chrstnul kýbl studené vody.
Stejně jako Klaus Ferdinand Hempfling se snažím obvykle nemít žádné diváky, protože jak pohyb tak otázky diváka mohou práci velmi narušit a roztržení vlákna soustředění je nepříjemné nejen pro vás, ale i pro koně. Pat Puckett na svém kanále zmiňoval, že za mlada znal spoustu velmi dobrých jezdců vaquero, kteří dnes známí nejsou zkrátka proto, že měli rádi koně a ne lidi. Říkám si, zda toto byl důvod.
Bohužel toto zcitlivění nejde vypnout a zapnout, když to potřebujete. Je s vámi neustále, takže se může změnit i vaše tolerance vůči rušnému prostředí nebo se – pokud jste introvert a dobíjíte svoje baterky samotou – razantně sníží vaše schopnost být ve společnosti. Mozek totiž neustále čte a hodnotí vše kolem vás, za zcitlivění se zkrátka platí.

Pokud na koni nemáte žádnou výstroj, dříve nebo později vás tu a tam pošle k šípku. Kůň má totiž v práci ve volnosti možnost říct ne, načež vy se musíte snažit rozluštit, proč řekl ne a jak to udělat, aby řekl ano.
Celá řada moderních trenérů ve volnosti dnes pracuje převážně skrz videoknihovny, kde může sestříhat svá videa podle vlastní libosti a ukázat vám tak pět nejlepších minut ze své hodiny. Ukázat vám jen tu hezkou idylku, zahrnout své schopnosti do mýtického nadání a udělat ze sebe polobohy, co přimějí hned a bez potíží všechny koně ke všemu. To je bohužel co dnešní sociální sítě umožňují. Pokud ale promluvíte s čestným trenérem, který si na nic nehraje, určitě bude mít nejednu úsměvnou příhodu, kdy s ním kůň vypekl nebo se mu zkrátka nedařilo. A to se stává každému, obvykle když to samozřejmě potřebuje nejméně, například na klinice, protože kůň doma šlape jako hodinky, ale jak přijede do cizího prostředí a ještě cítí nervozitu svého jezdce před diváky a lektorem, všechno se rozpadne.
Kůň tedy řekne ne. Svět se nezboří, zítra je taky den. Uznávám, že právě práce ve volnosti klade na člověka a jeho osobní kvality největší nároky, je tedy skvělým zdrojem seberozvoje.
Kůň poskytuje zpětnou vazbu na vaše pomůcky, které musíte vzít v potaz, pokud chcete v práci pokračovat. Stejně jako se zcitlivěním člověka ani braní zpětné vazby nejde vzít zpět. Jak jednou něco vidíte, je velmi těžké to dál ignorovat a pokud to i přesto uděláte, obvykle si to budete zpětně vyčítat. Uznání osobního selhání, potlačení vlastních ambic a ega bude při této práci bohužel nutné, jelikož tady nemáte výstroj, která by fungovala jako utěrka hozená přes špinavé nádobí. Tady vyjde všechno na povrch a nijak to nezaonačíte.

Teď si asi říkáte “a proč bych to vlastně měl chtít? Bude z mi asociální neurotik, kterého vlastní kůň přestane poslouchat a ještě ho bude někde ztrapňovat před lidma”… no, řekl bych vám asi, že sejde na váš přístup k sobě samým a především ke vztahu s vaším koněm.
Nikdy jsem na koni neměl lepší pocit, než když jsem byl schopen ho odjezdit ve všech chodech bez uždění jen na nákrčním řemenu. Ani jsem nikdy neměl lepší pocit, než když jsem pracoval ze země a dosáhl toho, že kůň se mnou zůstal a dobrovolně začal předvádět cviky, které jsem dříve nezvládl ani se vším řemením. To vše jen díky harmonii, ochotě a touze odjakživa tuto zdánlivě mystickou schopnost mít.
Bylo to právě, když jsem přestal provozovat mentální gymnastiku s řadou výmluv a pokřivených úhlů pohledu, když jsem konečně našel metodu a trenérky, za jejichž pomoci jsem začal slavit větší a větší úspěchy, ať už se jednalo o práci ve volnosti nebo třeba stranové pohyby, do té doby pro mně i přes značnou snahu neuchopitelné (snaha nenacpat koně do kýžené polohy násilím). Mnohdy právě kontakt s takovým trenérem může vám a vašemu koni pomoci ukončit měsíce nebo dokonce roky trápení se, přinejmenším tak to bylo u mně. Ať už kontaktujete pro pomoc mě nebo jiného trenéra ve svém okolí, přeji vám, aby se vám první strana mince vyplatila co nejvíce a práce ve volnosti se pro vás stala stejným požitkem, jako je pro mně ta má s mým hřebcem.